Archiv pro měsíc: Leden 1997

Chovatelská stanice Zasněžené údolí byla založena roku  1997

Již od malinka jsem vyrůstala se psy. Můj děda byl hajný, takže jsem každý víkend za babi a dědou jezdila do hájovny, která byla na kraji lesa. Chovali zejména lovecké psy jako německé ohaře a jezevčíky.

Ještě než jsem začala chodit do první třídy, tak se mi podařilo vypiplat štěně mlékem z kapátka, protože fena po porodu zemřela. Tenkrát jsem seště netušila, že v dospělosti budu vlastnit 11 tažných psů a ,,piplat“ stěňat hned několik. Bydleli jsme v Plzni, taže rodiče o psu nechtěli ani slyšet. Svého prvního psa jsem si pořídila, až když jsem se odstěhovala na venkov, kde i moji dva kluci po psu toužili.Jeden chovatel nám věnoval dospělého psa kolie, kterému bylo již deset let, takže byl u nás jen na dožití. Když zemřel, tak jsme si od stejného chovatele pořídili štěně kolie  Romiho. Ve stáří jednoho roku se mu přišlo na rakovinu, veterinář zkoušel léky, ale ty drželi Romiho při životě jen další půlrok.

V té době k nám přišel zatoulaný bílý chlupatý pes, nevěděli jsme čí je, ani co je to za plemeno. Po týdnu jsme vypátrali, že patří chovatelce Martině Javůrkové, která bydlela pár kilometrů od nás. Měla několik psů různých ras a u ní jsme se dozvěděli, že je to SIBIŘSKÝ SAMOJED. Ostatní psi neměli samojedku v oblibě, a tak nám jí chovatelka prodala. Celá rodina byla šťastná, protože během těch pár dnů, co u nás bydlela jsme si na Indianu (tak se jmenovala) zvykli. Byli jí dva roky a pocházela z chovatelské stanice Jamamba.

Založila jsem chovatelskou stanici a v roce 1997 se nám narodil první vrh samojedů. Z tohoto vrhu jsem si nechala fenu Ambru. Během půl roku do naší chov.stanice přibyly další feny – kolie Cherri, maltézačka Fany, Akita inu Kitakami a český strakatý pes Bára. všichni byly s průkazem původu a kromě Báry, která měla nemocné srdce, jsme všechny uchovnili. Bára zemřela ve 4letech. Štěňátek jsme se bohužel nedočkali ani od Ambry, která dostala zánět dělohy a musela jít na operaci. Byla moc pěkná, a proto mě do dnešního dne velice mrzí, že nemůže mít stěňata.

V roce 2003 se smečka rozrostla o další čtyři psy od pana Oldřicha Kostky, který se samojedy několik let závodil, ale díky pracovnímu vytížení a práci v cizině se jim dále nemohl věnovat. Jejich příchodem do naší rodiny začalo i naše ježdění na závody psích spřežení.

V roce 2005 jsem si nechali od Oldovy ,,Bláži“ fenu Címu a chtěli jsem také ještě potomka, který bude mít v průkazu předky fenky Indiany. Proto v červenci vedla naše cesta do chov.stanice ,,Naděje snů“ pro fenu Ciru ,,Alasku“, ale domů jsme si přivezli i roční fenu Baladyn ,,Dýnu“ z předchozího vrhu.Od Dýny jsme si nechali 2 holky Duberry a Dream, kterým byli letos v únoru 2 roky.

                                          Vzpomínka na Joli

Tento rok již píši druhou vzpomínku – na další fenku, Jolinku. Měli jsme ji pouze dva a půl roku.Začnu od začátku.

Byli jsme na samojedím táboře v Železnici u Jičína. Ota Janko přišel s tím, že by měl Vojta taky závodit se psím spřežením. Ale přece jen nebude jezdit se dvěma psy, v tu dobu jsme měli jen Indianu a její dceru Ambru. Má prý známého, co se nemůže dál věnovat 4 samojedům, s kterými závodil. Po telefonu jsme se domluvili a za týden je přivezl.

Nebylo to lehké, byli vyplašeni z cizího prostředí a z našich fen. Bláže byly 3 roky, Éře 9 let, Toníkovi 8 let a Jolince 10 let. Týden jsem opravdu litovala, že jsme si je vzali. Byli na dvě party, naši psi jinde a cizinci také jinde. Nemám ráda kotce a vždy jsem byla pro to, aby měli volnost a žili všichni dohromady. Asi po týdnu byly vidět trošinku výsledky, až na Joli. Nechtěla jíst, jen ležela a držela se od ostatních. Měla jsem strach, že si nezvykne. Chtělo to hodně trpělivosti a práce, jak se jí dostat do srdíčka. Ale povedlo se, začala chodit všude s námi venku i do domu. Stále jezdila se spřežením, samozřejmě jen na kratší tratě a byla štastná. Pořád byla jako štěně , hrála si s hračkami a hlavně s míčem. Jak jsem vyšli ven, věděli jsme, že musíme si se Joli zahrát fotbal, měla tolik energie.

Nikdy nebyla na výstavě, tak jsme ji vzali na Krajskou výstavu v Plzni, rozhodčí Václavík z ní byl unesen, v jaké je kondici a srsti ve 12 letech a vyhrála Vítěz veterán. Za půl roku musela na operaci mléčné žlázy. Byla ale silná, výsledky dopadly dobře a za měsíc už zase lítala jako štěně. V červenci dostala mrtvičku, ochrnula na levou stranu těla. Bylo to hrozné. Po domluvě s veterinářem jsme ji nechali uspat. Letos by ji bylo 13 let. Myslím, že ji bylo u nás dobře. Byla takové naše sluníčko, které každého rozveselilo. 

Tři přírůstky u Němců

V roce 2005 jsme přišli o Indianu a Joli, bylo to těžké období. Byly členy naši rodiny, zaplnily část našeho života.

Ale život jde dál a my přemýšleli o dalších členech. 12.3.2005 se naši fence Blažence narodilo 5  krásných štěnátek. Bylo jisté, že si jednu fenku necháme. Bláža je dobrý tahoun a Arny z Radeče, otec štěňat, byl ještě v 11 letech vůdčí pes spřežení Oty Janka. Nechali jsme si Címinku.

Chtěli jsme ještě potomka po Indianě, a tak v červenci vedla naše cesta až do Litovel do Dlouhé Loučky pro štěně k paní Nečkové. Když jsme po 5 hodinách jízdy čtyřčlenné posádky vešli na zahradu, přiběhlo nás vítat několik psů včetně matky štěňat Barunky a její dcery z předchozího vrhu Baladýn, které bylo 14 měsíců. Celou dobu se od Vojty neodtrhla, běhala za ním, seděla u nohy a poslouchala ho na slovo. Paní Nečková řekla, jestli nechceme ji, myslela, že s ní bude dělat canisterapii, ale nemá tolik času, jak si představovala. Štěňatko, pro které jsme si jeli, se batolilo mezi námi a pak ulehlo ke spánku. Bylo to těžké rozhodování. Dva byli pro štěně a dva pro Dýnu. Asi víte, jak to dopadlo, vezli jsme domu obě – Baladýn i Alasku.

                                                       Cesta do neznáma

Bylo to v den, kdy se v České republice konal nejdelší závod psích spřežení, zvaný Šediváčkův long. Bylo to dokonalé sehrání počasí a přírody. Účastníci Šediváčkova longu musí za dobu pěti dnů zdolat vzdálenost 333km a jednu noc je povinný bivák. Já jsem svou výpravu podnikal přesně v den, kdy se na Šediváčku bivakovalo.

Celý podzim jsem si plánoval celodenní výpravu se svými psy a plně jsme na to trénovali, jako by nás čekal nějaký vysilující závod. O Šediváčkův long se hodně zajímám a mým snem je se jednou odhodlat a tohoto závodu se zúčastnit.

Zima už nastala, ale sníh pořád nikde. Některé dny bylo sice mrazivé počasí, které psy nadchlo k dlouhému tréninku, ale bez sněhu to nebylo stále ono. Tajně jsem doufal v to, že sníh v nejbližší době napadne a podnikneme vytouženou výpravu. Psi už byli v plné kondici a můžu s klidem v duši říct, že takhle vytrénované a sehrané spřežení jsem ještě nikdy neměl. Dokázali běžet i pět hodin v kuse bez sebemenší únavy. Byli prostě skvělý, Címa, které byly v té době dva roky, vedla sama celé osmispřežení a byla to radost dívat se na ní, jak je při běhu krásně osvalená, rychlá a se vším si ví rady.

Konečně když už líně začal padat sníh, naskytla se naděje, že to snad tentokrát vyjde a splní se nám náš sen, pro který jsme tak silně dřeli. Ještě toho dne klesla teplota na -15 a začalo silně sněžit a byly to dokonalé podmínky pro naši výpravu. Toho večera jsem si vzal do předsíně sáně, do kterých jsem uložil všechny své věci, které byly potřeba. Nestačil jsem ušít velký vak na saně, do kterého bych všechno dal. Měl jsem jen malý, do kterého se vešlo jen krmení pro psy, misky a spací pytel, takže jsem další věci dal do dvou sportovních tašek a vše překryl plachtou a upevnil gumovým lanem. Do malého vaku, který byl nejblíže věže u saní, jsem dal nejdůležitější věci, které bych potřeboval třeba v kritických situacích rychle najít. A že těch věcí nebylo málo, vše jsem vzal dvakrát pro všechny případy, i psům se vzali granule a maso na tři dny. Seznam všech věcí se vytvořil už na jaře, takže se nebylo už čím zabývat.

Vše už bylo sbaleno a upevněno na saních a připraveno na ráno. Už zbývalo jen obléknout psy do popruhů, zapřáhnout a vyjet na pospas přírodě. Ještě než jsem šel spát, přepadla mě chuť jít ještě jednou ke psům a probrat s nimi následující den a podrbat jim jejich huňaté kožichy. Vešel jsem do jejich vyhřáté místnůstky a posadil se k nim do slámy. Psi se ke mně hned shlukli a nadšeně vrtěli svými dlouhými ocasy. Řekl jsem jen:“Tak holky, pořádně se vyspěte, zítra nás čeká dlouhá cesta, pro kterou jsme tak dlouho dřeli, zítra se tam někde budeme prohánět s mrazem o závod a na pospas přírodě, kde budeme jen my a nikdo jiný.“Psi usnuli a já odešel bezhlučně zpět do domu.

Následující den ráno jsem vstal v sedm hodin, kdy byla ještě tma. Venku bylo zataženo a rtuť teploměru ukazovala -12. Vypadalo to, že se určitě přes den strhne pořádná sněhová bouře. Posnídal jsem jen černou kávu a sušenky, které jsem nedočkavostí ani nedojedl. Saně jsem vyvezl z verandy na čerstvě napadaný sníh, po kterém se chodilo jak po peřince. Já byl oblečen jen do svetru, protože bylo na plánu, že pustím a pozdravím psy, vyvezu saně a hned zase zalezu do domu, kde se obléknu do několika vrstev oblečení a do teplých zimních bot. Z věšáků u psů jsem vzal tažná lana a Címa, která jako první zaslechla cinknutí karabin, strašně rozštěkala a hned po ní celá smečka a nastalo ohlušující štěkání všech osmi psů.

To ráno se ještě rozhodovalo o tom, kdo vlastně pojede.První jsem vyloučil Dýnu, která za měsíc porodí štěňata a nechtěl jsem nic riskovat. A vzhledem k nočním teplotám, které se pohybovaly i okolo -20, tak se vyloučila i kolie Cherry, má neuvěřitelnou chuť tahat a má obrovskou sílu a ďábelskou výdrž. Jenže její srst není přizpůsobená takovým mrazům a v noci bych riskoval její prochladnutí. Takže psů mi zbylo šest. Je to sehraná šestka, s kterou jezdím nejraději. Nejvíce jsem spoléhal na svého leadera Címu, za ní jsem vždy zapřahával mladou dvouletou Alasku, dříve byla stavěná na čelo spřežení, ale má krátké nohy, a tak není nejrychlejší, ale vytrvalost a sílu má za dva. Vedle ni se skvěle osvědčilo zapřahávat Blaženku, která je velice zkušená a dokáže výborně zaučit mladé psy. Je to asi nejbláznivější pes ve smečce, je hodně stíhlá a tím i velmi hbitá a rychlá.

Naposledy jsem zkontroloval, jetli všechno vybavení pevně drží a už se konečně začalo zapřahávat. První šla na řadu jako obvykle Címa, ta už přešlapovala vpředu a čekala, až ji připnu k postroji lano. Vrněla směle ocasem a bylo vidět, že má dobrou náladu a už se nemůže dočkat. Až k začátku saním jsem postupně zapřáhl celý tým a už zbývalo jen otevřít bránu u vjezdu, trhnou za vypouštěcí karabinu a vyjet tam, kam nás to bude lákat. Saně sebou trhly a psi vyrazili jako střela, jen o chlep jsem saněmi vybral sloup u brány a vzápětí další zatáčku, která směřovala doleva na rozsáhlou louku. Všichni psi běželi krásným sprintem a ani půlmetrová pokrývka sněhu je nijak nezbrzdila. Po půlhodinovém skákání přes navátý sníh jsme vjeli do lesa a psi se přizpůsobili běhu na dlouhou trať a začali klusat. Já měl konečně kontrolu nad řízením saní a kochal jsem se nádherou přírody, kde přes stromy začalo pomalu prosvítat slunce a já začal uvažovat nad tím, proč vlastně někteří  longový mašeři dávají pryč své staré psy, kteří pro ně celý život dřeli a přinášeli jim tohle nádherné potěšení a dobrodružství. Já jsem teď měl ve středu spřežení třináctiletou fenu Éru, které se žádný mladý pes ani trochu nevyrovná v její neskutečné a radostné chuti tahat a v životě jsem neviděl, aby měla lano povolené, takový dříč se rodí snad jednou za deset let. 

Vyjeli jsme z lesa a následoval asi pětisetmetrový prudký kopec dolů, pod kterým byl malý rybník a začínala chatová oblast, takže jsem stál celou dobu na brzdě a sněžnou kotvu jsem měl připravenou po pravé ruce pro případ, že by se pře námi objevily srny, to bych musel kotvu zasouknout jedině o strom. Naštěstí se nic takového nemuselo uskutečnit. Projeli jsme okolo několika chat po poměrně široké a uježděné cestě až k dlouhému vyvýšenému kopci, kde jsem slezl ze saní a chvíli běžel vedle psů. Mezitím se zvedl vítr a obloha se opět zatáhla. Nahoře nás čekalo pěkné překvapení. Psům se začaly vířit kožichy a začala doslova sněhová bouře. Začal padat nepříjemný tvrdý sníh, který šlehal do tváře. Zastavil jsem se a z vaku vyndal další bundu, natáhl kapucu na hlavu a šálou jsem zakryl ústa a nos. Vjeli jsme na cestu, která byla nejméně metr a půl zaváta sněhem a zde došla práce na nejsilnější psy ve spřežení, byli to Tonda a Ambra. Tonda je už stárnoucí chlapík, ale je to zlatý pes,jemu stačí když je na svém místě před saněmi (zadák), odvede si svou práci, lehne a nabírá síly na další etapu.Ambra je zase velmi snaživá fena, utáhne vše, co jí dám a síly má na rozdávání. Po  pár minutách snahy a poskakování v hlubokém sněhu jsem zastavil saně, slezl a vydal se prošlapávat psům cestu, po půl kilometrovém šlapání cesty šli celou dobu za mnou psi a konečně jsme vjeli na rozsáhlou louku, kde už se dalo vlézt na saně a alespoň pomalým tempem jet dále. Trvalo asi hodinu, než jsme se dostali do závětří k hustému lesu. U lesa byla strmá cesta, kde nespíše v létě jezdí lidé do svých chat. Takže jsme jí sjeli pořádným šusem dolů a alespoň jsme ze sebe setřepali namrzlý sníh. Po pravé straně byla menší mýtina, kde stůl malý opuštěný dřevěný srub, u kterého bylo místo jak pro odpočinek psů, tak i pro rozdělání ohně. Psi se už potřebovali něčeho teplého napít a sežrat kus masa.

Všude okolo bylo plno suchého dřeva, které okamžitě vzplanulo, a tak jsem dal do nádoby sníh a v hliníkové nádobě ho rozpustil. Mezitím si psi pochutnali na zmrzlém masu z mladých kuřat a spokojeně vrtěli svými huňatými ocasy. Napili se teplé vody, vyhrabali si ve sněhu hluboké pelíšky, do kterých se zkroutili a přikryli si čenichy ocasy. Zatímco psi tiše podřimovali, tak já si pekl maso na malém ohni a plánoval další směr naší výpravy. Najedl jsem se, pohladil všechny psy v jejich sněhových doupatech a dal jim ještě napít teplé vody, ve které bylo rozpuštěno pár granulí. V tom začalo opět mezi stromy prosvítat slunce a já ze sebe sundal bundu, na které byla ještě ledová skořápka. Psi se oklepali, se saněmi udělali kolečko okolo srubu a už se zase jelo. Klesání bylo ještě dlouhé a najednou se před námi objevilo několik dalších opuštěných chat a cesta rázem končila u poslední z chat. Naskytl se nám ale krásný výhled na Hracholuskou přehradu. Naštěstí byla po pravé straně úzká cesta vyjetá nejspíše od traktorů, které lesem tahaly stromy. Psy nebaví, když se musí vracet stejnou cestou, kterou přijeli, a tak jsem se nesnažil ani se psy otáčet. Psi se nadšeně rozběhli úzkou cestou a v tom jsem si všiml, jak Ambra nahlas čichá a kouká do dáli s nastraženýma ušima, ona je totiž největší lovec z celé smečky.V té chvíli celé spřežení nastražilo uši a zuřivě se všichni rozštěkali. Psi nanabrali rychlost a já nemusel ani odrážet,ale uřídit saně v tak úzké cestě vyžadovalo velké soustředění a dalo to dost zabrat. Trvalo nám to chvíli a už jsme byli zase na zasněžené louce, kterou ozařovalo slunce. a v tom na nás čekalo snad stohlavé stádo syk, které stálo asi 30 metrů od nás. Zarazil jsem kotvu do země a počkal, až stádo uteče z našeho dohledu. Psi pronikavě pištěli, trhali saněmi a co nejvyšší silou se snažili uvolnit. Syky už konečně zmizely z dohledu a už jsem měl zase celé spřežení pod kontrolou. Když vám přeběhne taková kořist kousek před vámi, tak ani ten nejlepší leader se neubrání touhy lovit. Po hodině jsme objevili celou louku a psi se ještě po chvilkách rozhlíželi, jestli někde nezahlídnou nějakou zvěř, aby si užili ještě trochu vzrušení, ale to se naštěstí nestalo.